Když horský vzduch z tatranských štítů
z východu přivane v mou rodnou ves,
vzpomenu na hory, voňavý bez,
na lesk ples vlnek v slunečním svitu.

Když horský vzduch na konci léta
zašumí v listoví srdčitých lip,
lituji, že jsem nesplnil slib,
ačkoli stačila jediná věta.

Východní hory, mohyly králů,
památně tyčí se tisíce let,
oblaka protíná skalisek šeď,
bývaly svědky bitev i bálů.

Východní hory, patronát dolin,
podhorský život střeží ze strání.
S mateřskou něhou opatrovány
vyrostly vísky uprostřed polí.

Vzhlížely dolů na plavák selský,
jenž dávno pozbyl punc modernosti,
v kachlících praskliny dlely v zlosti ‒
studené, štípaly nepřátelsky.

V ledové vodě na konci srpna
odměnou za přechod hor hřebenu.
Ptáte-li se: Proč nezapomenu?
A proč mi slza z oka vyhrkla?

Vyzouval tehdy boty jsem chlapců,
zažíval tužeb prvních zklamání,
dívčích taj očí zřel, jež omámí,
znal bolest zrady, klebety vrabců.

Jen tělo v chladné vodě se smočí,
tu vida dívku v‘ vodě se topit,
připlaval, pevně zkusil uchopit,
nevěděl, že kol krku mi skočí.

Přijala voda dvě srdce mladé,
Slunce se na nebi zastavilo,
s úsměvem pod kůži naši vlilo
žár; zdolal zábran, které stud klade.

Přijetí vodou, vodou, jež umí
uzdravit srdce bol zapomněním,
otřáslo duší podivným chvěním,
že přišel někdo, kdo jí rozumí.

Na konci dětství ponory, skoky
a mnohé kousky ztracené v čase,
tonoucí hrála jednou, pak zase,
táhl ji z vody škubala boky.

Ačkoli Slunce přálo nám štěstí,
vědělo, že musí k západu spět.
„Prosím tě, napiš mi několik vět,
nechť jednou nás dva smí osud svésti.“

V řece dnů příštích navěky ztracen
papírek s adresou, jež dala mi,
porušil jsem svůj slib, proto sami
zůstali, čas her nebude vrácen.

Po létech zrání dávno je veta,
více ji nepotkám – trest za můj hřích.
Přinesl vzpomínek, dříve než stich‘,
tatranský vítr na konci léta.