Chrám monstrózních rozměrů s dechberoucí výzdobou pokrytou všudypřítomným zlatem byl přeplněný lidmi. Byli tu všichni. Mniši i přes svou početnost představovali menšinu: nedělní konventní mše byla v plném proudu.
Opat stál na vyvýšené ploše, kterou od prvních lavic dělily dlouhé, pozvolné schody, jakoby do nebe vedoucí, na nichž u jeho nohou klečeli ti nejchudší, na něž jiné místo nezbylo. Miloval ten pocit. A nechával to na sobě znát.
Kolosální dveře se rozletěly. Opat Ceallacha ihned spatřil. Hleděli na něj všichni. Nevnímal je. V hlavě měl jen jedinou myšlenku. Kráčel jistým krokem chodbou mezi lavicemi. Pozdviženou hlavou se díval opatovi přímo do očí. Lidé na schodech se před ním rozestoupili jako moře před Mojžíšem. Opat dostal strach. Oprávněně. Čas přestal existovat a Ceallach najednou stál těsně před tou zrůdou. Zpoza sivého hábitu vyňal dlouhou ocelovou dýku. Započala jatka. Lidé nevěřícně přihlíželi, jak se hlava kláštera zmítá a kvičí jak svině pod záplavou ran. Než se kdokoli vzpamatoval, stekla krev po bílých mramorových schodech až na podlahu.
Pak Ceallach upustil zbrocenou dýku. Než dopadla na zem, pohltil jej dav.