Ceallach opět seděl ve své cele. Měl hlad. Je-li tohle život, přišla mu na mysl otázka, jež ho sužovala již od dětství, má vůbec smysl žít? Jen samé utrpení, žal a bolest! Prý se to musí vytrpět, abychom skončili v ráji. V ráji, který neexistuje. A i kdyby opravdu něco takového existovalo, nefungovalo by to. Ne dokud tam budou lidé. Ano, lidé, dílo Boží. Vrchol Jeho tvorby. Pokud tedy On není jen výplod fantazie vypočítavých lidí, kteří pochopili, jak snadno se dá ovládat člověk, jehož racionální uvažování pohřbili nekonečnými hromadami těch bezduchých blábolů a nesmyslů… Anebo skutečně existuje, ten všudypřítomný Hospodin, a opravdu jsme jeho dílem. Pakliže je to tak, proč je reálná lidskost přesně to, co Desatero odsuzuje, proč je svět místem nikoli lásky a štěstí, nýbrž nenávisti, sobeckosti a zla? Nic proti Tobě, Bože, ale občas mám pocit, že všechny své modlitby svěřuji pánovi tohoto světa, samotnému Luciferu! Protože tohle neutuchající utrpení nemůže býti ničím jiným než tím nejhlubším peklem...