ROMEO (k JULII):
Když znesvětím ten oltář zářící
snad rukou smělou, mírný jest hřích její:
mé rty, dva uzardělí poutníci,
to drsné tknutí něžně slíbat chtějí.
JULIE:
Poutníče milý, křivdíš velice
té ruce své; v tomť pravá zbožnost její:
když poutník tkne se ruky světice,
tak ruka s rukou líbati se smějí.
ROMEO:
Či svatá nemá rtů a poutník též?
JULIE:
Jich užít jenom k modlitbě si troufá.
ROMEO:
Ó svatá, rty co ruce učiňtež;
rty prosí, vyslyš je, sic víra zoufá.
JULIE:
I prosbu plně, světec tich jest věru.
ROMEO:
Tož ticha buď, když, oč jsem prosil, beru;
tak tvými rty má vina z mých je sjata.
Políbí ji.
JULIE:
Toť na mých rtech jest jimi sjatý hřích.
ROMEO:
Hřích ze rtů mých? — Ó vina sladce vzatá!
Můj hřích mi vrať.
JULIE:
Vy líbáte jak z knih.