Jsem již znaven vší tou povrchností, která nehledí na podobnosti v lidské rozhodnosti,
kde je ta chyba?
Snad v pohodlnosti bez starostí a statečnosti?

Chceš hledati hloubku v mělkém proudu,
ač stále jsi strůjce jen slepého soudu,
ty hodnotíš, já spíše se projdu,
než zavrhnout sebe,
to radši zmizím a v ústraní pojdu.

Proč stále mluvíš,
poslouchej mé ticho alespoň chvíli, pravda mizí ve spěchu,
navzdory podstatě a vší píli, přehlížíš naivně podstatné,
tím ztrácíš všechny své síly.

Názor máš postaven na vratkém podloží,
toužíš zkrátit si cestu,
tím se ti prodlouží,
pokračuj tímto tempem a tvou duši to zaručeně rozloží.

Nejsi přítomný?
neposloucháš jediné mé slovo,
ženeš se ke konci, ač zmeškal jsi prolog,
cítíš se volný, ač společnosti jsi otrok,
ty jsi ten, kdo takhle to rozhod.

Nevidíš skrytou podstatu emocí,
jsi ztracen sám v sobě,
bez možnosti pomoci,
cítím to, ty topíš se v povrchní bezmoci,
tvé rozhodnutí jsou ty nejhorší z nemocí.

Tak shoď ze zad to tíživé břemeno, na chvilku zastav, nech oči otevřené,
nenechej své přesvědčení,
aby tě přemohlo a k šílenství tvou mysl přimělo.

Copak?
Snad sis nemyslel, že bude to tak snadné,
pouč se z bolesti,
nedopusť ji, ať ti vládne,
až poté změní ti to významy zbytečné a priority fádné.

Buď přeci sám sebou, tak na co si to hraješ?
Chtěl by jsi mládnout, ač svými představami pouze stárneš,
stále jen souhlasíš,
ač za zády mými, jen rukou ironicky mávneš.

Tak ukažme si prstem na viníka,
jež zvolil si obchodníka za hrobníka, směnil svou tvář za masku,
kterou žije a s ní ve všech kolektivních konfliktech výborně viníká.

Je to totální záměna,
která příjde člověku božská a neměnná,
stále máš na výběr, uprav svá pravidla,
jež jsou údajně nesmělá,
proč nic necítíš?
Když je to tak nádherná proměna.