Mám chuť vypálit do základů svět,
slyšet netvory řvát a trpět na hranicích v plamenech,
toho, koho vědomí si z rozmaru dovolí ublížit,
bez výčitek svého svědomí.

Zaživa bych nechal ztáhnout z kůže, toho, kdo dovolit si chce a může, šířit nenávist, pocit bezmoci a poselství,
že nikdo ti z rozpaků nepomůže.

Při šíleném smíchu, bych jim trhal nehty i vlasy,
nechal bych je svíjet se,
chci vidět je trpět,
slyšet pláč,
Jež jejich naději pomalu hasí.

Vyřízl bych ti jazyk,
nehť bezeslov mluvíš krvavou řečí, každým posunkem jsi stále více jen bezbrannou věcí,
husí kůže,
tohle nastavá, když růže již dál dávat nechce a nemůže.

Chci vyrvat ti snad každičký zub, zbavit tě naděje,
pak týdenní sud, v němž jsi bez světla, kyslíku,
pak z bambusu prut,
nožem ti do stehen nakreslím zub.

Sladká melancholie,
cítíš výčitky?
Věřím, že ano,
z tvého vytí se stává má harmonie, co snoubí s děsem, tím jest můj požitek a radost z tvé agónie.

Chci zaplatit za tvů život a tím ti jej vzít,
nechat tě žíznit, pak na chvíli odejit, po týdnu vrátit se,
pak do krku ti zakrojit,
ukázat cestu, jak z bolesti odejít.