Čí jsi? Najdi si svého pána,
možná tě odkopne,
znovu zůstaneš tu sama,
co tu děláš takhle pozdě?
Než se naděješ budeš jen hnojivo v hvozdě.

Utíkáš pryč, hlavě co nejdál,
proč nemám šanci, abych i jednal, abych ti řekl vše co vím,
každou chvilku,
každičký sen co sním.

A i když vím co vím,
chci ti dát prostor a tak v temných dnech potají sním,
za dlouhých nocí bdím,
na vzdory masce snad už nic necítím...

Tak tu popíjím další pivo,
snažím se nevnímat jak mařím v hospodě svůj bezcenný život, smrdím hřbitovem,
mé tělo jakoby hnilo a hnus za kůži nechutně vyměnilo.

A tak mizím,
nedávám pozor,
vyhýbám se potyčkám, ztrácím svůj obzor,
však nechávám se unašet proudem, nenechám se odsoudit necenným soudem.

Stůj,
přestaň psát tohle,
je to rouhání,
ne, je to fér,
jen můj motiv to pohání, práce se sebou,
trávit čas se zakázanou osobou,
mou Jůlií doslovnou.

Jen chtít a nebát se skočit,
něco začíná,
něco musí skončit,
někdo tě zaskočí, je to jen podivný pocit,
jak když jsi spoutaná zvykem,
který nejde odročit.