Má krev protéká ku tvým kotníkům a halí je do šatu v barvách karmínu, odraz prázdného hlasu rezonující ven z mého hrudníku se jak náhoda na míru ku slovu vkradla.

Je to snad pravda? Jsi smyslná jak kulatá hrana, jsi nádherná, vždy když se červenáš, když jsi rudá jak růžička planá, jsi rozkošně šílená, na oko nevinná, avšak nezkrotně hravá.

A ty dobře to vidíš, že já taky to vím, že stejně to cítíš, že náznaky vidím, že říkám významy přesně, jak je slyšíš, za nic se nestydím, řeknu ti vše, tak snad se s tím smíříš.

Život je život, tak nechme ho jít, jen pustit otěže, jít se ven projít, pojď se mnou potichu snít o nesmírných krásách života, které ostatní nevnímají a nevidí.

Provedu tě nocí, kouzelným nebem, ukážu ti Orion, krásu mocné oblohy, koukni padá hvězda, támhle tím směrem, třeba splní se nám tímhle dnem vše, po čem toužime a cokoliv si přejem.

Chtěla by jsi křáčet noční oblohou? Proplouvat prostorem a jeho nekonečnou rozlohou, vstříc nesčetným zánikům a jejich následnou obnovou.

Chceš se projít měsíční chůzí napříč obrovským vesmírem, objevíme spolu diamantové řeky, jež slévají se do třpytících se jezírek. Tak pojď znovu, naproti tomu oblaku mihotajících se světýlek.

Pak spustit se k zemi na provazech z kapek deště, ukážu ti nádhery Edenu, ochutnáš ty nejsladší třešně, které předčí každičké slovo a všechny mé verše.

Zavři oči, věř mi, pak zakloň svou hlavu, pohlédni ku hvězdám a něco si přej, zapomeň na všechno, poslouchej sonety ptáků, kteří příběhy smyslu života šeptají, jak jej hledali a v čem ho našli.