Jaký je důvod lásky? jsi si tím jistý? Má zaplnit život smyslem? Toť najivní spásy... Snad smyslnost řeči, snad klam pohledu tvého do mého vtisklém?

Jsem si jist, že to víš, že i ty na mě potají myslíš, že po nocích bezesných o nás dvou sníš, však přes hluk kolem nic neslyšíš, nic necítíš, jen dokud se nestišíš.

Nadechni se zhluboka a nasaj vůni okamžiku, jež tě v mžiku vysvobodí z nekonečného ryku, řekni slovo a přísahám, že hned stichnu.

Tik ťak, přecházím z pláče do šíleného smíchu, který odráží se zas a znova v ohlušujícím tichu, v němž pak zanikám ješte dříve, než vzniknu.

Záludně si šiji kabát z kůže frustrace, jež naznačit chce a může, že jsem nahý víc, než člověk co ví, že nemá co ztratit, zde je mé srdce, nejtiší romance.

Rozpadám se v prach konzumní reality, jsem celkem, ač jak po papíře se rozpíjím, svou rukou píši věty avšak ty mou životní konstantu na kusy rozbíjí.

Co dále napsati mám? Mám snad tvrdit, že nestačím si sám? Že kvůli neštěstí další pivo prolívám, ne...
Prostě se cítím, že další si dát mám, žízním jen po tobě, nestíhám.

A tak píši slovy pokrytými krví z mé bolesti, jež neprosí, jen odráží pravdivé odlesky situace, co nastala na bázi inhalace tvé božské inspirace.

Mluvím, ač mlčeti bych měl, mluvím jako bych snad zapomněl na popel, jež se stejně rozpadne, pozvolna odvane, je to tak rozhodlé, ty duše si jsou oddané...

A tak chci brát to, prostě tak jak to je, však pořád myslím jen a pouze na tebe, jsi má můza, jež barevnými tóny mysl mou obepne.

Jsem ztracen a plácám se v hromadě emocí, chci od ničeho vše, není to lehké, tak jak s nemocí u které stačí jen říci, že již není ti pomoci.

Odhalil jsem karty, myslím to vážně, beze srandy, ač znám tvou pozici, nejsou varianty, tvé oči upřímnosti, jsou krásné jak diamanty, nejsou to jen pohledy prázdné.

Snažím se držet nad sebou kontrolu, měl bych vážit slova našeho rozhovoru a však pálím mosty výtnamu, tím se ztrácím, bez šance na obnovu.

Odložil jsem masku hrdosti a osvobodil se, sic nenašel jsem se v radosti, našel jsem však úlevu starostím, skrze pochopení.

Toť mé myšlenky, mé rozpoložení, krásná slova, jež nechtěl bych nikdy uvrhnout na pospas zapomnění, nechci vystavit tě do pozice vyhoření, rozložení.

A tak míchám karty života mírem, chci věci chápat, nesoudit a odpouštět lidem, za všechny křivdy a to s vnitřním souzněním a ledovým klidem.

A tak skrývám se za dýmem spásy,
Vidím v živote podstaty v nich nesčetné krásy, které se třpytí, když rozhodíš své černé vlasy, co chtít více? Co více přát si?