Jakou má vlastně má duše barvu?
Mokrou když pláči, černou když kradu, bílou za mlada, šedou když stárnu, rudou když miluji, když láskou planu.

Řekni mi, prosím, prozraď mi pravdu, jakou má vlastně má duše barvu, je tmavá, když zlé myšlenky mám, je průhledná, když sedím tu sám

Mění své odstíny podle počasí? dokáže zhasnout, či na lesku neztrácí? byl to dar rodičů, nebo snad shůry, bledne strachem, když mám noční můry?

Úvahu bez cíle jsem uznal marnou,
Přesto mě zajímá, jakou září má duše barvou, jestli mění se vztekem a klidní se saunou, čistí se brekem, neb mu jde stranou

Je na ní poznat bolest, zlost, snad strach?
Stanu se vrahem, když padne naň prach?
Špiní se únavou, má odstíny z lží,
Je naprosto průzračná, či vrhá stín?

A tak stále se ptám s bezcílnou snahou, jakou má duše září barvou,
Zdobí jí odstín radosti, krásy, naděje,
Je odřená starostí, zrezlá jak koleje

Chtěl bych to vědět a popsat pak slohem, jakýmpak září má duše tónem a s jakým nádechem působí kolem, barví se klidem, když píši za stolem

Je to snad náhoda, zbarví se dle nálady, bere svůj nádech v kořenech povahy? drží svůj odstín, či mění se stále? Je v odstínech duhy, či v barvách krále?

Co když je matná a co když se třpytí, je modrá jak poměnka, žlutá po jarním kvítí, je snad zelená jak zalitá tráva, co když je strakatá tak jako kráva?