Já krvácím a zmírám v smutku,
rudá míza líně proudí v zem,
zemřu dnes, postarám se vskutku,
nechci spatřit dnešní den.

Chci obnažit si svoje srdce,
slepit ho a podat ti,
utopit se v slané řece,
zalykat se slzami.

Všechno světlo oněmnělo,
kolem tma a já jsem v ní ,
nitro mé, klubko rozpleteno,
vzhlížím k smrti potají.

Jsem jak pták, co je lapen v kleci,
uvězněn, každému jen otročím,
cesta ven, jen kůži svléci,
tím se sobě odvděčím.

Jak jít světem s hlavou vzhůru,
říznout se a neranit,
vstoupit na prokletou půdu,
pak se v pekle nesmažit.

Celou řeku doušky hltám
a žízniv k ní se stále vracim,
co mám dělat se již neptám,
to co polknu, vykrvácím.

Se sebou žiji, sevřen pouty,
klíč je někde ztracený,
v kruhu vidím jen tmavé kouty,
zemi chci být vrácený.

Nabrat prázdno prázdnou dlaní,
oheň píti, spálit se,
životem smrt se přeci daní,
zaplatit a zabít se.

V zrcadle již nevidím aň sám sebe,
jen odraz hnusu, co v sobě tleje,
prazdná schránka co nemá tebe,
dotaz k sobě, co se mi to děje?

Páchnu hrobům, tak co se mnou?
Nepřijmou mě ani za nic,
nestrpí přítomnost mou pod oblohou,
já prsty v ně se drajíc.

Hraji si s myslí a podstatou mou,
či mysl má si přeje býti já?
Jak cítit se zas sám sebou
osobnost rozpolcená, tak kdo je já, když né já?

Zdali žiji někde v sobě ,
kousek mě, neb jen stín,
co je v domě, přec není pro mě,
jsem nájemník, zaplatím.

Směji se já, či jen obraz mne,
Vzlykám já, nebo ne?
Uzavřen a lapen v mně,
Jak vidět v noci noc a ve dne den?

S úlekem si kryji levý pohled,
je to klam, snad jiný člověk!
Pomalu přebírá nad tělem dohled,
Zrodil se náhle, či žije po věk?

Je to někdo, kdo myslí za mě,
Mluví mnou a směje se,
Někdo, kdo mnou je klamně,
když chce zmizí a pak znovu zjeví se.

Doufám, že jsem jen se sám sebou,
nebo jsem snad se mnou sám?
S každou větou, cizí slova se mi derou,
je brzy ráno, však zavíráme krám.

Na hořkost smutku, dávno jsem si zvyk,
plody zoufalství snídám, proč ten povyk,
zvuk smíchu se formuje ve vzlyk,
konec je vůkol, tak kde je vznik?

Údajně žiji a nic mi nechybí,
slyším to z pohledů mluvících z očí všech,
jsem člověkem, co tuhle myšlenku nesdílí,
stále se usmívám, však je to pouhý v tváři zteh.