Šťasten by nuzák žil i přes svou bídu,
nepoznav přepychu šlechtických sídel,
proto když odešlas pozbyl jsem klidu
zoufalý, že kdy jsem s tebou se viděl.

Abych ji nalezl, obul bot, vzal plášť,
mošnu, hůl, bezměrnou naději poutí.
Ptali se učitel, farář i valchář:
„Kam kráčíš? Čímpak se tvé srdce rmoutí?“

Za obzor aleje kol cest se linou,
toulal se – každá kout otisk bot protkal –
soudě, že sejdem‘ se, až cesty splynou.

Bloudil jsem po kraji, od hladu koktal,
nakonec vrátil se pěšinou jinou –
vrátil se, a tak tě podruhé potkal.