Dvojice očí, dvě horská plesa,
zelení třpytí se jako šperk.
Chodíval k ním jsem, batohu nesa,
nevnímal v botách tlačiti štěrk.

Bývaly milé, laskavé, něžné,
když v jejich vodách smáčel jsem pat ‒
oázou po dni, zázračné běžně
a jejich hloubku bál jsem se znát.

Když letní svit na bledé tváři
čaruje odlesk skalních květen,
jímž čirá horská plesa září.

Ponořit chtě se, třpytem pleten.
Nádheru, která soudnost maří,
kdo poznal, navždy blouzniv je ten.