Potůčku, bubláš si Šumavou tiše,
občas divoce a někdy jsi slyšet
až moc. To je tak, když se voda skládá
do vlnek, co skotačí po kaskádách.

Splýváš jak závoj bludiček toulavých,
dlouhý, třpytivý, snad lehce špinavý
od toho, jak prolézáš různé skrýše,
když bubláš Šumavou nahlas i tiše.

Potůčku, broukáš si o místech dalekých,
při tom, co postupně měníš se do řeky.
O skalách, lučinách, svazích a bučinách,
hádám, kde končíš a kde vlastně začínáš.

A já tě pobízím, zda nechceš mi říci
také něco o lidech, těch duších snících,
co bloudí krajinou s batohem na zádech
ve snaze proměnit výdech zas na nádech.

S únavou ze stálého lidského spěchu
přichází k tobě, potůčku, pro útěchu.
Šumava kolébá jejich srdce bdící,
zpěv vody uvnitř postupně neklid ničí.

Potůčku, zastav, jen na chvíli, prosím…
Jsem také člověk, co batoh svůj nosí.
Chci vědět, kam spěcháš, jako my lidé.
Potůčku, povíš mi celý svůj příběh?