V světelné křeči svíjí se nebe,
hromy jsou bleskům nohsledy,
chtějí strach vzbudit, to se jim vede,
mnozí z diváků ptají se sebe,
kdy zahřmí naposledy.

Já stojím uprostřed představení,
stíny mi kreslí na tváři,
jsem ten nejvěrnější divák dění,
možná čekám, že se něco změní,
toužebně hledím na záři.

Na holé kůži studí mě tráva,
vlhká je od slz útoků,
zuřivě padají na zem, hlava
těžkne mi od mokrých vlasů, tmavá
mračna zas tulí se v šoku... k sobě.