Svoje touhy, svoje lásky
v sobě skrýval jako vinu,
učil jsem se bez nadsázky,
snášet každodenní dřinu.

Šedým lakem stěny líčil,
dnů lakýrník sebekázně
každý projev citu ničil:
„Jednej s klidem. Tvař se vážně.“

Jako přízrak prošla stěnou,
vetřela se v srdce smutku.
Nezvanou a přece chtěnou

zval jsem bytost. Bez předsudků
Vzkřísí duši utopenou,
zachránivši ze zármutku.