Tvůj dívčí úsměv odňal ti, zlíbal
s prudkostí s vášní z tvých něžných retů,
odnášen větrem snílek i šibal,
podoben chmýří smetánek květů.

Vím, byl to zločin zlíbat jej z tváří,
utrhnout z nivy nejhezčí kvítek.
Tvou dívčí duši jsem na polštáři
rozvinul jako z papyru svitek.

„Jsem lump a zbojník, “ říkal si v duchu,
odevrav ústům smích, jež je krášlí.
„Proč jsi mým prosbám dopřála sluchu?“
ráno se zeptám, odpověď znáš-li.