A tak mluvím, když tuším, že posluchači oproti mně nezůstanou hluší, bez posunku, že je tím ruším, že slovy s nimi, očistím svou duši.

A když se jim svěřím, že již si nevěřím, že bojím se rán, kdy hrabu se z peřin, že znovu jsem nucen další den přežít a krásný sen nežít.

A když s úsměvem kývou, že všechno chápou, s tvrzením že rukou nemáchnou, že pomůžou ti s tvou životní dráhou, Já nevěřím jim.

Poté však očima krvácím, že strachem svou vůli postrácím, že nežiji v oblacích, na úsměv nehrát si, nezapomenout, že stále jsem tu.

A pak dát si práci, na profíka hrát si, že svou cestu mám, že již se neztrácím, s tváří pohrát si
A v úsměv co lesk neztrácí, ji dokonale proměnit.

A pak s maskou vidí mě svět, boha bezcenných vět, kdo přeměnil svůj hněv na úsměv, kdo žije návrh na námět, o tónech jímž je chronický žalozpěv.