Zač ten poprask?
Sedíš tu spolu zase sám,
tak nač ten nářek,
Není to snad nejlepší dárek?

Slyšíš?
jak to ticho utichá, jak prostor zaplnil pouhý šum
Dýcháš?
Pláče, ale nevzdychá, stavíš si snad ze soli trůn?

Plazíš se po schodech, chceš světlo spatřit?
Či dereš se do nebe v podobě kouře?
hceš ve smutku se topit, nikam nepatřit?
Nechceš jen změnit nebe v nekonečné bouře?

Co když vkládáš v mysl, mylné myšlenky?
Chceš ze všech sil s pravdou je zaměnit,
měníš vět významy jinými písmenky,
na místo příchodu snažíš se odejít.

Mluvíš sám se sebou a bojíš se svého názoru,
věříš sám sobě,
věříš mi?
Lžeš si..
S vyhlídkou lásky, jdeš naproti nezdaru
Ty jsi zranený, ona je jinde,
veř mi...

Zakrátko chceš si zkrátit svou životní stezku,
gratuluji, tvůj názor je hoden potlesku,
cílem je zmizet s úsměvem a bez stesku,
nevidět strast, aň v krvavém odlesku.

Proč v zemi nerozlít víno s kovovou chutí?
Vše vylíti ze sebe, bez rozmyslu konat,
po degustaci zahrnout se sutí
a vsáklé víno pak rakví svou dohnat.

Chceš sám sebe do hlíny zasadit,
vydržíš však v chladné tmě?
Co takhle zhnilým tělem červy navnadit?
Otevřít se a pustit je vně.

Nechat se žrát a stát se hostitelem,
rozdat se všem, být žván, vsechny kusy,
jste si podobní, jen nezaplatí ti hosti tělem,
tam kde je duše, je jen srdce bez krusty.

Hladoví dobyvatelé s plnýmy střevíčky,
nemají dost, dej jim více času, pak sežerou i tvou kost,
proč jsi bez bot, Když předtím hřály tě střevíčky?
zemřel jsi, již nezmrzneš, holt budeš bos.

Jen je tu vlhko, zkrápěn budeš z rakve poklopu,
utonout v hrobě, plavit se od rohu k rohu,
choulit se v neštěstí hromádku, jak voják v zákopu,
v temnotě pak nenajít ani svou nohu.

Zem je plná smrtelníků, jež ve smrti našli spásu,
jen zeptat se zda-li našli co hledali,
zda-li našli v chladné půdě krásu,
když zahrabat se nechali.

Máte to, oč jste žádali a prosili?
S volbou konce přec přišli jste sami,
sami se všemi se loučili, pak to sami skončili
S touhou nebýt zde, mezi námi.

Kam úvahu poslední jste pustili?
o čem vaše poslední myšlenka byla?
Změnili jste názor, když krev jste prolili?
Bylo to správné, či obrovská chyba?

Umírali jste s úsměvem a smíření se smrtí?
V přesvědčení, že správně konáte?
Či nehty ryly do dveří, ať zachrání vás sousedi?
V ukrutném zoufalství, že již na výber nemáte?

Byli jste sami, či někomu volali?
Bránil vám někdo s příslibem záchrány?
Skončili to sami, či na někom to nechali?
S vidinou úniku, či bez možnosti nápravy?

Zvážili jste, v jakém stavu vás někdo najde?
Lehli si do vany, a krev téci nechali po směru toku,
Skočili pod vlak, ať skončíte kdekoli, o to nejde,
Noha je od rozkroku vzdálená kilometrovému skoku

Co pro vás znamenalo zemřít?
Únik, či osvobození ze sebe sama?
Jakýpak důvod jste měli, se se smrtí měřit?
Teď jste volní, však je to pravda?